Zrozeni k vítězství
Zuzana Tarabusová, Květy č. 44/2005
Malý hokejista Martin chce do NHL. Sestry Lucinka a Míša při tenise napodobují Steffi Grafovou. A čínský chlapeček Li Zhin se těší, že až získá olympijské zlato v gymnastice, uvidí konečně svou maminku.
V pražské T-Mobile aréně to vře. „Jeď, jeď, přidej!“ křičí trenér sparťanské přípravky Jan Zlatohlávek na své svěřence a 23 hokejistů se opírá do bruslí s obrovskou vervou. Kličkují mezi barevnými kužely, střílejí na branku jeden puk za druhým… Sedáme si k fandům zdejšího mančaftu – rodičům, babičkám a dědečkům, kteří sem malé Jágry a Eliáše přivezli. Cestu autobusem nebo někdy i vlakem ze vzdálenější obce by totiž tito sedmiletí borci ještě sami nezvládli. „Ty nevíš, jak se jezdí? Máš natažené nohy, pozor na ně,“ říká tatínek jednomu z malých hráčů, sotva se po necelé půlhodině dořítí spolu s ostatními k mantinelu napít. Žluté, červené a černé dresy se na ledě jen míhají, jak jim trenér odpískává další a další výpady na branku. „Jeď! Přidej! Kam koukáš!?“ povzbuzují je rodinní příslušníci z tribuny.
Chci NHL bez faulů
Své potomky vozí na tréninky třikrát týdně do haly, jednou do tělocvičny a v neděli ráno s nimi vyrážejí na zápasy. „Doma děláme povinný strečink a denně chodíme střílet dvě stě puků do kočárkárny,“ usmívá se jedna z maminek, Tereza Dubská. Čas ovšem není vše, co rodiče musejí obětovat. Jen výstroj pětiletého začínajícího hráče stojí minimálně 5 000 korun – v bazaru. Cena nové může vystoupat až na 30 000 korun. „Brusle musejí být kvalitní hlavně od druhé třídy, kdy už mají kluci intenzivní trénink a hrají miniligu. Vycházejí tak do čtyř tisíc korun,“ upřesňuje Tereza Dubská. K tomu musí přičíst ještě členské příspěvky v klubu (měsíčně 400 korun i více). Podle Jana Zlatohlávka jsou k úspěchu třeba talent, píle, štěstí a ochota vždycky dělat něco navíc než ti ostatní. „Podle našich klubových statistik se z těch nejmenších, které máme v příprace, dostanou do extraligy dorostu jen asi tři,“ připomíná. Na slávu svého syna zatím manželé Dubští nemyslí. „Teď není důležité, kam to Martin v hokeji dotáhne. Důležité je, aby ho sport bavil,“ říká Tereza Dubská. Zatím to vypadá, že tomu tak je. „Chci do NHL, ale nechci, aby mě faulovali,“ objasňuje nám Martin těsně před tím, než za ním zaklapnou dveře šatny, kde trenér, protože je konec měsíce, kontroluje žákovské knížky…
Dva roky a uvidíme
Devět dětí ve věku od 6 do 8 let pobíhá po tenisovém kurtu pražského klubu Bohemians. „A teď vánočku,“ volá na ně trenér Karel Matějka a jeho svěřenci disciplinovaně v běhu bokem přehazují jednu nohu přes druhou. Osmiletou Lucinku a šestiletou Míšu bedlivě pozoruje jejich tatínek, který posedává za vysokým plotem s ostatními rodiči. „Moje holky začaly teprve před měsícem, ostatní sem chodí už od dubna. Máme co dohánět. Trénink je dvakrát týdně, navíc si sem chodíme téměř každý den pinkat o zeď,“ říká Jiří Helmich. Doma holky skáčou přes švihadlo a driblují s míčem, aby si zpevnily ruce. „Tati, udělala jsem na raketě osm míčků,“ přibíhá mu sdělit Míša, ale rychle je zase mezi ostatními. Nechce dostat trest jako Evžen, který příliš řečnil a nyní si odpočítává 20 dřepů. Děti stojí v zástupu a trenér jim nahrává míče přes síť. „Lucinko, co ta levá nožička? A co ten loket? Nevidím ho… Evžo, stojíš na patách. Špičky tam mají být, špičky!“ pokřikuje na malé tenisty. Svým dcerám dává Jiří Helmich maximálně dva roky na to, aby ukázaly, zda v nich nějaké tenisové nadání dřímá. „Jestli se chytnou, najal bych jim časem osobního trenéra. Ale teď na to ještě nepomýšlím. Už i ta první investice je velká. Jedna raketa vyšla na osm, druhá na jedenáct stovek a boty pro každou na třináct set. Půlroční tenisová školička pro obě stála sedm tisíc,“ vypočítává. Na kurtech sem tam potkáte i pětileté dítě, začínat dřív ale podle trenéra Karla Matějky nemá cenu. „K tenisu musejí dítě vést rodiče a vytvořit mu dobré podmínky – bez těch cesta dopředu nevede. V devíti letech by mu měli najmout soukromého trenéra, hlídat jejich zdraví; pak se uvidí, kam to dotáhnou. Kdyby z deseti dětí skončilo jedno jako hráč či hráčka druhé ligy, bylo by to adekvátní.“ „Lucku možná dáme příští rok na školu, kde se více věnují tělocviku, ale hlavně jazykům. Dělat jen sport je totiž ošemetná záležitost,“ dodává Jiří Helmich. Zároveň se však naděje, že jeho dcery budou jednou válet jako kdysi Steffi Grafová, dopředu nevzdává. „Kdo by to nechtěl?“ usmívá se.
Dril po čínsku
Zatímco u nás berou rodiče sportování svých potomků spíše jako koníčka, v Číně dělají dospělí všechno pro to, aby si jejich ratolesti vybrali trenéři do sportovních škol. Nehledí přitom na tvrdý režim, spoustu dřiny a odříkání, jež jejich děti čeká. V Číně je přes 3 000 internátních sportovních škol. Jedna z nich je Shishahai v Pekingu, kde se potí 550 žáků od 5 do 16 let, výjimečně však přijímají i tříleté děti. Žijí ve spartánských podmínkách, odtrženy od rodičů, znají jen sport a studium. „Budíček je v půl šesté ráno, na oblékání mají pět minut. Po hodinové rozcvičce a snídani následuje dopolední vyučování. Pak je oběd, kdy jednotlivé skupiny dětí dostávají stravu podle toho, jakému sportu se věnují,“ říká ředitel školy Liu Hong Bin. Odpoledne pokračuje trénink. Po něm zdejší svěřenci opět usedají do školních lavic, kde zůstávají někdy až do půl desáté večer. „Nedostatečnou snahu a lenost musíme trestat. Třeba tak, že dotyčného necháme při rozcvičce běhat o půl hodiny déle než ostatní,“ dodává Liu Hong Bin. Drtivá většina rodičů s touto praxí souhlasí. Jejich děti přece dostaly šanci, aby jednou byly slavné. Někdy to však hodně bolí. Sedmiletý Li Zhin navštěvuje gymnastickou třídu druhý rok a jeho mamince se po něm velmi stýská. „Vidíme se jednou za měsíc,“ vysvětluje. „Trenér nám řekl, že se musí osvobodit od všech emocí a neměli bychom ho prý rozrušovat. Jezdíme na závody, ale mluvit s ním ani se k němu přiblížit nesmíme.“
Továrny na vítěze
Sovětský svaz začal v roce 1928 pořádat školní sportovní soutěže – spartakiády. Od čtyř let putovaly nejnadanější děti do speciálních škol. Od třetí třídy je čekal každodenní tvrdý trénink. Tyto metody používaly komunistické země až do pádu železné opony v roce 1989. Proslavené byly sportovní internáty pro krasobruslaře a atlety v NDR; velké úspěchy sklízely rovněž mladé rumunské sportovní gymnastky. Něco podobného existuje v dnešní Číně. Jen ve věku od 13 let zde trénuje 30 milionů malých sportovců, z nichž někteří mají uspět už na olympijských hrách 2008 v Pekingu. Komunistická vláda určila, že sportovci nejlidnatější země na nich musejí získat stůj co stůj 45 zlatých medailí!
Jak začínal Woods
I ve sportu, jako je golf, se věková hranice, kdy se začíná s tréninkem, posouvá doslova na doraz. Pro otce světové jedničky Tigera Woodse byly prý úspěchy v golfu žebříčkem, který měl umožnit jeho synovi dostat se do vyšší společenské vrstvy. Své první míčky proto Tiger Woods odpaloval už jako dvouapůlletý.
(Zrozeni k vítězství, Zuzana Tarabusová, Květy č. 44/2005)